Ahoj!!
Posílám poslední krátký mail z Indie, zítra už letíme.
Vypadá to, že jsme stihli všechno, co jsme měli, co ne se ukáže v Čechách. Bohužel tento týden jsme neměli téměř příležitost (a ani sílu) podívat se někam do města nebo do okolí. Jednak jsme končili každý den za tmy, dvak i když je to tady neuvěřitelně fascinující, i fascinující špíny, fascinujících prašivých psů a fascinujících žebravých dětí se člověk přesytí. I stejnýho jídla - kupříkladu na hotelu máme celou dobu stejnou snídani. Nic proti fazolím a volskýmu oku, ale mít to každej den k snídani je celkem dost :-) Na elektrárně chutnají obědy také hodně podobně - vzhledem k tomu, jak to pálí a vzhledem k tomu, že v tom není nic jinýho než kytky, tak nám běloušům to chutná dost stejně. Teď to zní asi trochu pesimisticky, ale nejspíš se sešla únava z nevyspání, z lítání nahoru a dolu po schodech strojovny, z drobný ponorky, co tu zavládla, a z tejden trvající sračky - mám toho pomalu plný brejle... Těšim se na český jídlo a pivo:-)
Asi jsem se o tom už zmiňoval, ale dneska mi to celej den bilo do očí, tak to ještě zopáknu. Indové se k cizincům - zejména exotickým, chovají naprosto odlišně, než my. Při představě, že jedu autem například po Praze a kolem jde hinduista v turbanu s červenou tečkou na čele, nedovedu si představit, že bych troubil a mával jak o život, případně zastavil těsně před rozjetým autobusem a vyklonil se z okna jenom pro to, abych na hinduistu zavolal: "Hello!! How are you?" A po odpovědi, že se má skvěle a doufá, že já taky zase zalezl za volant a jel dál... Takový trochu sci-fi. No a my jsme pro ně právě takový, jako oni pro nás - obrovská exotika. Ve svojí zvědavosti a otevřeném civění na cokoliv odlišnýho a zvláštního jsou Indové absolutní špičkou. A tohle je asi to, co mi přijde ze všech těch rozdílů mezi naší a jejich kulturou jako ten nejzásadnější.
Další, co se mi tu moc líbí, je to, že se nemusíš bát o své věci. Konkrétně o víkendu jsme se několikrát octli jednotlivě mezi skupinkou Indů (každej Ind si chce podat ruku a vyfotit se držíce Tě kolem ramenou a mávajíce zvesela do objektivu) a nekonal se sebemenší náznak toho, že by chtěli něco ukrást - respektive když jsme se o hodinu později dostali na ulici, tak jsme nezjistili žádné ztráty. A nebylo by to nijak složitý o něco přijít, kdybych se takhle choval ke svým měcem třeba v metru, tak odejdu nahej... Na druhou stranu při sebemenší příležitosti se Tě snaží natáhnout, jak to jen jde. A u nás neznalých místních poměrů to jde vskutku velice dobře. Tak třeba, moc dobrá strategie je nejasně kývnout na dohodnutou cenu a pak tvrdit, že dohoda byla jiná. Fakt to funguje. Včera jsme jeli z elektrárny a při nástupu na nás rikšák zkoušel, že nás vezme za 30 rupií. Celou dobu jezdíme za dvacet, a první, co se naučíš, je to, že co se handlu týče, tak neznáš bratra. Tak jsme se na něj usmáli a oznámili mu, že si z nás, protřelejch indiánů, dělá srandu a že jedeme za dvacet. Nato on naznačil, ať si teda nastoupíme. Spokojeni s vyhranou cenou (která odpovídá normálu) jsme nasedli a nechali se dovézt na místo. Tam jsem mu zaplatil padíkem a chlapík mi vrátil 20 rupek. Když jsem se s ním začal dohadovat, že jsme se dohodli na dvacce, řekl, že to není pravda a hned na to nás všechny začal fantastickým způsobem ignorovat. A nenaděláš nic. Já vim, že jde v přepočtu o čtyři koruny, ale jde o princip. V konečném důsledku to mělo dvě kladné odezvy:
1) Přestali jsme se byť i jen na chvilku považovat za protřelé indiány
2) Když platím rikšákovi bankovkou, na kterou mi musí vrátit, pustím jí z ruky až po tom, co mi vrací správný obnos peně¨z. Pěkně z ručky do ručky :-)
Nic, ukončuji tímto své mailové tlachání o Ahmedabádu a jestli si vzpomenu na něco jinýho zajímavýho, řekneme si to naživo v Čechách. Každopádně se rád poslouchám a klidně to budu vykládat všechno znova u fotek :-)
PS: Držte mi palce, ať se neposeru v letadle :-D
Ahoj Čechy!!!
Po bouřlivém víkendu nastal opět návrat do reality a my museli opět na elektrárnu. Momentálně lokalizujeme pozice tlakových odběrů a teplotních čidel - je jich cca 400, Takže se už začínáme po strojovně docela slušně orientovat. Po dnešku (úterý) už jich chybí asi jenom 10 a můžeme se zvesela přesunout na druhý blok a tuhle záživnou a tvůrčí práci si pro velký úspěch zopáknout. Nicméně Indie za to stojí :-)
Pondělí začalo parádně. Ráno jsme si s Honzou chytili rikšu a rikšák (dle místního zvyku hlavně, že už sedí a je domluvená cena, kam se jede zjistím cestou) vyrazil divokým tempem z kruháku jiným výjezdem, než jsme jezdili doposud. Tak jsme se smířili, že holt asi budou na elektrárně Ruda s Luďkem běhat ten den sami a my se budem zbytek dne dostávat do známějších končin, ale rikšák překvapil a po vyhlídkové jízdě opravdu hodně špinavým a zavánějícím slumem jsme se octli u elektrárny. A tam nás čekalo překvapení v podobě osedlanýho slona (!!!), kterej se promenoval i s řidičem a cestujícím čtyřproudovou silnicí směrem do města. Byl parádně pomalovanej a fakt hodně velkej ve srovnání se zakrslýma rikšama a dalšíma dopravníma prostředkama, kterýma se to tam hemžilo. Slon na kruháku byl patrně nezvyklý i pro jinak hodně otrlé Indy, páč si ho, stejně jako my, fotili, ukazovali na něj a smáli se od ucha k uchu. Když jsem u těch úsměvů, přijde mi, že indové mají dva druhy zubů: buďto neuvěřitelně bílý, nebo žádný. Takže když jsme viděli reklamu na zubní pastu s bělícím účinkem, přišlo nám, že si asi manager pro vývoz pasty signal spletl rajón. Ani jeden majitel úsměvu evidentně žádnou speciální (drahou) zubní pastu nepotřebuje. Stejně tak jsme se nasmáli, když jsme viděli reklamu na DUREX...
Na elektrárně nás už ani včera, ani dnes nic překvapujícího nepotkalo, nepočítáme-li již zmiňované psy na strojovně a balenou vodu, která byla vytvořena tak, že se do použité petlahve natočila voda z kohoutku. Jediné co, tak dneska byl pravidelný měsíční meeting (nemuseli jsme se ho účastnit, pouze Ruda), na který přijeli tři další kolegové ze Škodovky. Takže se počet námi pozorovaných bělochů zvýšil na 17, z čehož 7 bylo Čechů - a to včetně nás.
Anilovi (našemu Indickému kolegovi, který s námi strávil první týden) evidentně skončila dovolená, protože po víkendu se nevrátil. Asi si ho odchytli v Dillí a nahnali do práce. To je docela škoda, byl na něj spoleh, že když jsme lítali po elektrárně, seděl u netu a hlídal nám věci. Takhle musíme zamykat :-) Ne, že by se tu kradlo - kór na elektrárně. To by si asi nikdo nedovolil, ale třeba počítače nejsou naše a náhoda je blbec. Pro Indy pracovat na elektrárně znamená obrovské privilegium - je to pro ně perspektivní stabilní zaměstnání, který je na místní poměry asi i nadstandardně placený. Jednou jsme se bavili s místníma (opět v hloučku, který se tak nějak sám od sebe tvoří kolem každého cizince, který se na chvíli zastaví) a během klasických úvodních frázích (typu odkud jsme a co tu děláme a jak dlouho tu budeme) se z hloučku vyloupl chlapík, co taky dělá na Torrentu. Povídal, že je šťastný a spokojený muž s výborně placenou prací. Tohle jsem tu slyšel vůběc poprvý. Takže, když by nám někdo případně chtěl něco ukradnout, musel by podstoupit riziko, že ho při neúspěchu vyrazí. A přijít o takovouhle pracovní pozici, byť je to zametač nebo pleč trávníku, by mohlo být fatální.
V pondělí večer jsme se rozhodli zhodnotit naše papírové Alcohol permitions v tekuté blaho, vydali jsme se tedy do cca 8 km vzdáleného hotelu, kde měl být Wine shop. Jak se ukázalo, vytipovaný hotel byl asi 100 m od již dříve navštéveného hotelu, který během Kite festivalu pitivo neprodával. Na recepci jsme se poptali a byli jsme nasměrováni po schodech dolů, kde se kromě obchodů se značkovým zbožím nacházel i plesnivej sklepní prostor, kde se prodávalo pitivo, Už na dveřích byla veliká výzva, že vstup je povolen pouze s povolením na nákup alkoholu. To jsme měli, takže hurá do smradlavé díry. V obchodě (skladu) pracovali čtyři lidi (byl to obchod tak 4x4 m plus sklad) a ti se starali o to, aby indický birokratický aparát šlapal tak, jak se sluší a patří. V praxi to znamenalo opsání celého pasu do omatlané obří knihy, co zabírala půlku stolu, vyplnění asi 8 formulářů a zaplacení předraženýho pitiva a manipulačního poplatku 150 rupek. Ten byl evidentně navíc, protože na vše jsme dostali doklad, pouze ten poplatek nikde zanesen nebyl. Ale čert vem pár korun :-) Přišlo mi, že tři jsou tam z jediného důvodu - jeden uměl psát (opisoval pasy a adresy a snad i číslo bot), druhej uměl anglicky, takže ten byl od mluvení. Třetí evidentně uměl počítat, protože držel kasu a vybíral rupie z kapes mokuchtivých jedinců. No a čtvrtej nosil a balil flašky do novin. Během asi dvacetiminutového vyplňování papírů a tisknutí razítek jsme si vyslechli důrazné varování, že přijít si pro další pití můžeme až příští týden - tedy ne zítra, v souvislosti s tím, že máme pít pomalu, že stačí jeden panák na večer a podobný důležitý rady a pořád dokola. Nakonec jsme já a Honza (využili jsme pouze dva alcohol permitions) dostali do pasu razítko, že jsme alkoholici k datu 16. 1. 2012 a s velkou slávou jsme vypadli na čerstvý indický vzduch.
Cesta zpátky se ukázala jako menší problém - 20 minut trvalo, než jsme našli rikšáka, co by věděl, kde leží náš hotel. Přece jen se neodvážíme v tý změti ulic navigovat, bůhví, kam bysme dojeli. I tak byla cesta hodně zajímavá - viděli jsme dokonce tři velbloudy, jeden táhnul káru a dva byli k tý káře přivázaný. Bohužel jsme je viděli pouze z rikši a nestihli je vyfotit. Snad příště. Úspěšně jsme se pak dostali do známých končin a po večeři se podívali na to, co jsme to vlastně koupili. Zlatý Bacardi.
Ráno se mi vstávalo těžko...
Fotky: 1) slon na silnici 2) tančící ind ráno před hotelem 3) narváni všichni čtyři v rikše. Indů se tam vejde 8. Nechápu :-D 4) trh
Ahoj všichni!!!
Posílám další pohled na indický Ahmedabád.
Jak již bylo řečeno, v sobotu si Indové vzali volno, portože se měl konat festival v pouštění draků - tzv. Kite festival. Padlo tedy všemi členy expedice schválené rozhodnutí, že se na to podíváme. Po snídani (která opět sestávala z výběru luštěnin, vejce a spousty zeleninových produktů) jsme se sešli v hale hotelu a domluvili se, že jelokož nám dochází alkoholické pitivo, mohli bychom se pokusit vyřídit Alcohol permition. Na základě tohoto dokumentu (a razítka v pasu) je možné koupit ve vybraných hotelech pivo nebo tvrdej. Operace to byla vskutku zdlouhavá, opsali a ofotili každýmu snad celý pas (kromě našeho indického kolegy Anila, který na víkend odletěl do Dillí s tím, že neví, kdy - jestli vůbec - se vrátí) a to nejspíš včetně všech tam nalepených víz za posledních 10 let. Následně jsme zjistili, že jsme pro ně stejný asi tak jako pro nás japonci. Spletli si mě s Rudou (a to je Ruda asi tak dvakrát rozměrnější, než já - a to i v obličeji, takže žádná houžvička). Po dvaceti minutách tisknutí dokumentů (cizinci mají tuhle operaci zadarmo, Indové za to platí 220 rupek) jsme tedy obdrželi Alcohol permition i s doporučením, ve kterém hotelu máme nakoupit. Hotel nám byl doporučen tak, aby byl blízko našemu plánovanému výskytu - tedy v okolí Kite festivalu. Spokojeně jsme tedy nasedli do rikši a nechali se zavézt asi 5 km do centra města, kde se u řeky Sabarmáti měl konat onen slavný festival. K tomu bych pouze dodal, že jsme jeli ve dvou rikšách, páč jsme měli pocit, že ve čtyřech se do jedné nevejdeme. Z tohoto omylu mě vyvedlo pozorování místního obyvatelstva - jako rekord jsme napočítali 8 cestujících plus řidič. Tahle rikša vypadala jak hroznový víno.
Už když jsme přijeli k místu konání, bylo trochu znepokující, že jsme téměř žádný draky neviděli. Naše pochybnosti byli utvrzeny ve chvíli, kdy jsme přišli na dané místo - obrovský území v nezastavěné oblasti kolem řeky - a viděli velký plakát lákající na slavný a jedinečný mezinárodní Kite festival, který se koná 10. -12. ledna - tedy úterý až čtvrtek. Jen pro upřesnění, byla sobota 14. Tak jsme došli k závěru, že pro Indy je asi typické vzít si v práci volno 2 dny po festivalu a vymluvit se na to, že je přece festival... Nicméně, zdání klame. Ve zmiňovaném termínu se konala oficiální organizovaná část, během celého víkendu probíhá oficiálně neorganizovaná oslava a soukromé pouštění draků z každé střechy a okna a klidně i zprostředka šestiproudý silnice. Auta uhnou. Každopádně náš první pocit z Kite festivalu byl dost rozporuplný. Když nic jinýho, vyfotili jsme si aspoň opici, co seděla na střeše nedalekýho baráku. Jelikož na našem břehu řeky se nekonalo nic jiného, než bouací práce stánků a stanů (podotýkám, že ne úklidové, to se tu nenosí - odpaďák na ulici, natož popelnici nenajdeš), vydali jsme se na protější stranu řeky, kde jsme přece jen nějakýho toho draka viděli. Cestou podél řeky k nejbližsímu mostu kolem nás běhali bosí a špinavý děti a snažili se nám prodat použité draky, co našli na zemi. Všude se jich válela děsná spousta, případně to viselo na stromech nebo na drátech vysokého napětí.
Evidentně jsme se cestou přes řeku dostali z kultivovaného centra do něčeho mezi slumem a předměstím. Cestou přes most jsme se přesvědčili, že Indové dodržují pořádek ve svých autech. Uprostřed mostu zastavila ějaká kára, od spolujezdce vystoupila paní v šárí (takovej ten dlouhej šátek, co se do něj halí místo oblečení) a eleantním nadhozem přehodila přes zábradlí do řeky igeliťák s odpadkama. Nicméně musím uznat, že to mají vymyšlený, aby se v tom bordelu neutopili. Na řece pod mostem jezdil podnikavec na improvizovaném voru z pet lahví (pádloval pálkama na kroket - je to tu velice populární sport) a sbíral všechno, co padlo do vody. Pravdou zůstává, že nevím, co dělal s tim, co se mu nehodilo, ale pochybuju, že to odvezl někam do popelnice či na skládku. Ale zpátky k druhému (tedy východnímu) břehu řeky Sabarmati.
Nejprve jsme se dostali do upraveného parku, kde se našlo pár lidí, co pouštělo draky, co spalo na trávě nebo jen tak pokřikovalo na nás bílý tlamy, na sebe nebo jen tak do prostoru. V parku jsem se už definitivně přestal bát fotit, protože na kohokoliv jsem namířil foťák, tak se usmál a zaujal slušivou pózu. Krásně to bylo poznat na pouličním holiči, který samou horlivostí, aby vypadal správně a fešně, přestal absolutně hýbat a chlapík, co byl holen taky. Tento chlapík mě však neviděl, takže předpokládám, že holič možná v zájmu strnulosti trochu přitlačil na břitvu. Já bych sebou teda taky ani necuk... Jen pro ilustraci, v celém Ahmedabádu jsem neviděl žádné lavičky a onen holičský podnikavec využil skutečnosti, že u parku se lavička nacházela a otevřel si tam konkurenční obchod. Holičství, co sídlilo o 100 metrů dál v polorozbořené garáži, v tom evidentně nevidělo žádnej problém.
Z parku jsme se vydali do užších uliček Ahmedabádu doufajíce, že nás žádnej pes nepokouše, žádná zběsile ulicemi pádící oblečená koza (nekecám, kozy na sobě měly přehozy asi jako pudlové a mopsíci v zimě u nás. Těžko se divit, panuje tu zimní období. Kupříkladu tento den se ulice Ahmedabádu rozpálili na 30°C, což mnohým Indům nestálo za to sundat si zimn í čepici) nás nenabere na rohy, žádná poflakující se a bordelem se živící kráva si nás nesplete s pytlem odpadků a nepokusí se nás přežvejkat, a konečně, že nás žádný peníze cítící Ind neobere. Musím říct, že jsme v tu chvíli Indům křivdili, ale na to jsme přišli až později. První, co jsme objevili, byl obchod s vonnýma tyčinkama, takže jsem v přepočtu za 14 Kč nakoupil asi půl kila tyčinek, který pak obřadně někde spálíme v Čechách. Někdy v té době jsme potkali ony zmiňované oblečené kozy, které pobíhaly po ulici a navzájem se naháněly s toulavýma psiskama. Když se koza dostala do úzkých, neváhala přeběhnout přes kapotu zánovního vozu a majiteli, který koukal na to, jak mu kopítka demolují kapotu, to nestálo ani za reakci. Auto (ale to platí i pro motorku, autobus, rikšu, kolo, moped..) tu musí jezdit, je jedno, jak vypadá.
Rád bych přiblížil, jak se zde bydlí. Teda v bytě jsem u nikoho nebyl, ale mnohdy chyběla přední stěna, takže jsem si mohl udělat docela představu. Většinou mají k dispozici jednu místnost pro celou rodinu - dost často třeba 8 lidí. Elektrika je dotažená do každýho přístřešku, voda už tak často ne, ale dostane se k ní každej. Teplá voda v bytě je přepichem i v Dillí, natož tady - ta je jenom v hotelech, restauracích a kupříkladu na elektrárně. Nikde jsem ve městě neviděl (kromě čajoven a restaurací a variací na restaurace, kde by se žádnej běloch neměl odvážit jíst, pokud si nechce přivézt domu nějaký překvapení typu úplavice či vetřelec) židle. Bohatší mají nějaký kobereček na sezení, chudí mají hadr a nejchudší nemají nic. Všude, i u těch nejubožeji vypadajících obydlí, jsme viděli postele s provazovým výpletem. Indové si je přes den vynesou ven na vzduch (tento pojem je diskutabilní, ono u frekventované silnice moc dýchatelno není. Nicméně možná je to lepší, než uvnitř) a na těchto postlích pak celý den prospí - nevím, jestli se to vztahuje na celý týden, viděli jsme to o víkendu a ve všední den není čas na takovéto procházky. Je parádní zážitek vidět, jak na posteli chrápe chlapík neidentifikovatelného věku (žena ale také není výjimkou) a kolem procházejí v těsné blízkosti krávy, projíždějí motorky a rikši a nahání se kozy se psama. V podstatě celá ulice je jednak komunikací, jednak jídelnou a pro mnohé i ložnicí a koupelnou. Na dosti místech jsou veřejné záchody, nicméně bych se tam asi neodvážil. To je přijatelnější varianta dojít si někam ke zdi a nedbat davů proudících lidí. Nicméně Indové tyto budovy využívají, takže sice je obvyklé vidět Inda, jak močí u zdi u frekventované ulice, ale v daleko nižší míře, než by člověk podle zvěstí na toto téma čekal. Mnohé domy, přístřešky a obecně obydlí jsou v podstatě spojeny s ulicí a stávají se tak nedílnou součástí této komunikace.
Ztráta strachu z focení měla za následek, že jsme se dostali k místním obyvatelům trochu blíž. Oni nejen že, když na ně zamíříš hledáček, se vyšponují a vytvoří fotogenickou pózu, navíc když pouze vidí, že máš v ruce foťák, tak sami na Tebe volají, že chtějí vyfotit. Berou to asi trochu jinak, než v zemích třetího světa (kam bych ostatně Indii neřadil), oni to berou jako službu, kterou poskytuje fotograf focenému. Rádi se na sebe na fotkách dívají, takže jim stačí, když se jim následně ukáže fotka, která byla s nimi pořízena a oni se byjou v prsa a navzájem si gratulujou, jak vypadaj mužně a světácky, případně přitažlivě a upraveně. Takže jsem se dostal do situace, kdy si mě zavolali tři kluci, abych je vyfotil. Po vlastním focení nutně proběhne představení a vysvětlování, kde ta Česká Republika vlastně je, případně kde je ta Evropa. Na Čechy se chytne málokdo, většinou jim něco říká Československo, ale to se dá i pochopit. Nicméně během této konverzace se kolem utvořil hlouček Indů (opět pravidelný jev) a jeden z nich nás parádní angličtinou pozval na terasu, tedy na střechu blízkého domu, kde byla banda Indů, co pouštěli draky. Touhle dobou už bylo draků na obloze opravdu požehnaně. Všechny draci byli stejného typu, nicméně tento typ dokázal lítat i za bezvětří. Sice na to měli takovej zvlíštní trhavej grif, ale lítalo jim to parádně. Takže jsme tak nějak nejistě s Honzou kejvli, že jako jdem a Ruda s Luďkem se k nám přidali taky. Dovedli nás k baráku, do kterého byl vchod široký asi jako dveře na záchod v paneláku. Tam jsme překročili starou paní, která polehávala před vchodem a dostali sprda za to, že jsme se namotali do šňůry spadlého draka a po uzounkém schodišti jsme s prdelí sevřenou nervozitou z toho, jestli odsud ještě někdy vylezem, vylezli na střechu tříposchoďového baráku. Tam se kolem nás sesypal asi tak 30 Indů a začalo se o překot představovat. Náš průvodce, který nás pozval, nám vysvětlil, že téměř všichni jsou nějak spříznění, a když ne pokrevně, tak tím, že společně hlídají caparty, aby nespadli ze střechy. Střecha vypadala přesně, jak jí nazval - terasa i se zábradlím. Je to docela pochopitelné, Indové mají už tak málo prostoru, tak proč by si ho ubírali ještě tím, že by nad hlavou měli šikmou střechu, po které by se blbě chodilo a nemohlo se na ní běhat, pouštět nahlas muzika a lítat s drakama. Naše nervozita se rychle rozplynula, když jsme na terase objevili vysmátýho, bělocha, který se představil jako Mark (jediný jméno, které mi znělo tak normálně, že jsem si ho dokázal zapamatovat) a byl z Francie. Na terase nám ukazovali, jak ty draky pouští a neustále se nechávali fotit. Když jsme odcházeli, ukázal nám náš průvodce chlapíka, o kterém prohlásil, že je to skutečný princ. Faktem je, že přinejmenším mafián nebo někdo podobně důležitý to být musel, páč když jsem ho fotil, tak se okolostojící Indové zachovali přesně opačně, než normálně - nechali mu privilegium být na fotce sám. Dále jsme na střeše potkali Inda, který strávil poslední čtyři roky v Anglii a sem se teď vrátil jenom na otočku právě kvůli Kite festivalu. Je to tu asi fakt hodně považovaná akce
Po odchodu z terasy jsme asi dost urazili jednoho kluka, který nás na chodníku ukecával, abysme šli k němu na návštěvu na čaj a oběd, že nám představí svou rodinu, a my ze strachu z nedostatečně připraveného jídla a pití z pouličních surovin, jsme ho odmítli. Na to jsou dost hákliví - chvíli nás přemlouval a následně se otočil zády a začal nás okázale ignorovat.
Procházeli jsme dál uličkama (hodně špinavýma) a já si koupil draka. U dalšího stánku si koupil draka u Honza a nechal si ho tam rovnou i navázat. Opět se kolem vytvořil hlouček a během chvilky nás zvali na další terasu, abysme ty draky vyzkoušeli. Nechal jsem si tedy taky poradit s navázáním (draci se prodávají úplně bez šňůrek, motouz se prodává dráž a je v průměru 20 krát až 40 krát dražší než samotný drak. I tak to vyjde dohromady cca na 30 Kč a motouzu je několik set metrů, takže je nafurt) a vydali jsme se za naším novým průvodcem. Tady se od nás Ruda s Luďkem odtrhli (neměli a nechtěli draka) a zbyli jsme tak pouze dva bílí a na dané terase asi 200 Indů. Byla to obrovská střecha bloku devítipatrových baráků, hrála tam muzika a všude se do sebe zamotávaly šňůry od draků, což Indové provázeli zděšeným křikem a naopak, když ho dostali po velkém boji v malém větru do vzduchu, nadšeným řevem. Drak mi vydržel asi 5 minut, pak mi bylo řečeno, že ten můj je na takhle malej vítr moc velkej a těžkej a že mi dají jinýho. Tak jsem jim tam nechal jako revanš toho svého. Popravdě nám pouštění draků za skorobezvětří vůbec nešlo, ale to nevadilo - byli jsme pro ně stejná atrakce jako oni pro nás. Odmítli jsme (už opatrně a po předchozí domluvě s naším momentálním průvodcem) asi 50 pozvání na oběd a na čaj, případně na limonádu a fotili jsme se, kecali, vysvětlovali, kde je ČR atd. Nakonec jsme místnímu jídlu stejně neunikli, ale byly to jenom oříšky slepené medem, tak snad nám z toho nic nebude. Bylo to ostatně moc dobrý. Na střeše jsme strávili asi hodinu a když jsme se dostali zpátky do hlubin ulic a zákoutí a skládek a psů a krav, měli jsme strašnou chuť na pivo.
To se zdálo jako řešitelný problém - v kapse s Alcohol permition jsme se doptali na doporučený hotel, kde nám s úsměvem vysvětlili, že Vine shop je během festivalu (tedy celý víkend) zavřený a že se máme stavit v pondělí. Tak jsme se napili balený vody a hurá rikšou do známějších končin v okolí hotelu Metropole a na oběd. Zkusili jsme jinou restauraci a asi jsme měli šťastnou ruku při výběru, protože tam měli i maso - sice kuřecí, ale maso. Změna jídelníčku z kytek na ptáka byla velice příjemná. V této restauraci jsme zjistili, že i když se voda tváří jako originál uzavřená, tak tomu být nemusí. Po otevření láhve s donesenou vodou jsem našel pod víčkem hnízdečko rezavých mravenců, takže jsme si nechali přinést kolu. Ale i tak restauraci hodnotíme kladně, i když před vstupem do ní varovala posraná zeď, což s poutačem na danou restauraci tvořilo zvláštní kontrast.
Večer jsme se vydali na noční trhy v Law Garden, což se ukázalo jako výjimečný zážitek. Indové, když vidí bělocha, ho samozřejmě chtějí natáhnout. Takže když jsme kupovali různé šátky a šály indického střihu a barev, podařila se nám jednou usmlouvat cena na třetinu. I tak se prodavač velice spokojeně usmíval, když inkasoval rupie. Myslím, že i tak měl marži oproti místním cca trojnásobnou. Na trhu byla jedna ulice, kde se prodávaly hadry a přehozy apod. a druhá ulice, kde byl jeden stánek s jídlem vedle druhýho. A snad polovina Ahmedabádu. Mezi tím projížděly auta a motorky, vzájemně se odíraly a nikomu to nevadilo. Přijde mi, že se tu troubí jak z nutnosti, tak ze sportu. Všechna ta spousta lidí a aut a prodávajících vytvářela takovej kravál, že nebylo slyšet vlastního slova. Ale zážitek peckózní.
Cestou zpátky jsme zjistili, že řidiči rikši kejvnou na vidinu dobrého výdělku na všechno, i když absolutně nemají tucha, kam mají jet. Takže když jsme se s ním domluvili na zpáteční cestu za neuvěřitelných 50 rupií, vyrazil a po chvilce se nás zeptal, jestli bysme mu nemohli říct, kde vlastně ten náš hotel je. Věděli jsme stejný kulový jako on - pouze přibližnej směr, což se ukázalo jako značně nedostatečné. Dopadlo to tak, že zastavil u nějakýho obchodu (opět do ulice otevřená místnost, kde prodávali oříšky a chipsy) a začal s místními podnikateli řešit, kam že nás to má dovézt. Jak se ukázalo, největším problémem bylo, že chlapík uměl anglicky pouze základní číslovky, slovo Money a Yes. Nakonec jsme se dovolali do hotelu a chlapík z rikši byl naveden, kudy má jet. Celou cestu se tvářil strašně nešťastně, protože v tu chvíli už cesta za 50 rupií nebyl zdaleka tak dobrej kšeft, jak se mu ponejprv zdálo. Nakonec jsme se dohodli na 70.
V neděli jsme původně chtěli vyrazit do okolí, ale po konzultaci s průvodcem a mapou a internetem jsme zjistili, že v okolí není nic, než pole a průmysl, že první zajímavá oblast je 200 km vzdušnou čarou a vzhledem k tomu, že jsme v sobotu na práci ani nehrábli, museli jsme jí obětovat alespoň půl dne v neděli. Z Ahmedabádských zajímavých míst jsou všechny sice zadarmo, ale o víkendu (zejména o tomhle, kdy je Kite festival) zavřené. Nakonec jsme tedy dopoledne strávili každý zavalen vyřizováním nejnutnější korespondence, co se přes týden nahromadila a odpoledne jsme vyrazili na oběd a pak do města. Včera večer se exkurze na trh neúčastnil Luděk, protože mu konečně vyměnili pokoj, kde šel internet a byl navíc (prý) hrozně unavenej, dneska se na vejlet vyláknul Ruda. Že má (prý) moc práce. Tak jsme po obědě vyrazili rikšou tři (parádně jsme se vešli - jaká změna po večeru s Rudou :-D) a rozhodli se využít půl dne volna sháněním různých suvenýrů, co jsme dostali z Čech objednáno. Nechali jsme se odvézt do obchodu, který vypadal jak makro, nakoupili těch pár kravin a vyrazili do města shánět draky, které už bysme dovezli domů. Včera jsme oba (já a Honza) o ty své přišli. Zeptali jsme se policajtů, kde seženem obchod s drakama a poprvé se nám stalo, že úřední činitelé neuměli ani slovo anglicky. Naštěstí se vždycky v hloučku najde někdo, kdo umí (pravidelně o třídu líp, jak my), takže nás nasměrovali na asi kilometr vzdálený trh, kde se dá sehnat všechno - od zeleniny přes oblečení až po cetky a hračky. Možná bysme dostali i nějaký štěně, kterých tu běhá veliká spousta.
Když už jsem zmínil ty policajty, tak na letišti to vypadalo, že budou úplně všude. Zac tak moc jich tu po okolí není, ale lze je snadno rozeznat, protože vždycky mají nějakou zbraň - buďto flintu (od pušek snad z první světový až po samopaly typu kalašnikov) nebo alespoň bambusovou tyč. A píšťalku. Jsou i přes ten arzenál velice ochotný a vstřícný, a to nejen k nám, ale i k místním. Furt se usmívají, rádi poradí, rádi se nechávají fotit a jsou obecně úplně stejní, jako přátelští Indové, které jsme zatím potkali. Místní obyvatelé od nich nemají žádný odstup, policajti si nehrajou na nic speciálního a důležitýho, nicméně respekt si udržet umí. Alespoň tak mi to připadá při zběžném pozorování a občasné komunikaci s nimi.
Na trhu jsme sehnali vytoužené draky, ale prodávali je jen po více kusech, takže jich domů vezu deset. Ale myslím, že se nějak udají :-) Potkal jsem tam první indku, která se nechtěla nechat vyfotit (malý holky, co se styděli nepočítám), nicméně dala mi to najevo tím, že si šárí přetáhla přes hlavu a když se ujistila, že jí teda fotit nebudu, tak se dál usmívala a snažila se mi prodat místní zeleninu. Rikšou jsme se vrátili zpátky na hotel a jelikož jsme pozdě obědvali, tak to je dneska bez večeře. No, tak zítra zase na elektrárnu...
V podvečer jsme navázali dva nové draky a šli na střechu hotelu, že zkusíme, jestli nám třeba dneska poletí - neletěli :-) Nicméně s příchodem tmy se všude v okolí rozzářili a rozezněli obrovský ohňostroje a začaly vzduchem lítat balonky štěstí a dunět muzika ze všech okolních střech - silvestrovská oslava jak vyšitá. Akorád jsem tam stál v kraťasech, sandálech a triku a neslavil se silvestr, ale ukončoval Kite festival. Člověk by řekl, že Indové nemají co jíst, hlavně, že uspořádají takovouhle pompéznost, ale ono to asi tak nebude. Indové žijou z toho, co mají a to jim stačí. Jsou to neuvěřitelně veselý a příjemný lidi a když jsem dneska večer na střeše jednomu klukovi odpovídal, že ano, v Indii se mi líbí a že jsou tu hrozně fajn lidi, tak mi přitakal se slovy, že Indové jsou svobodní. Nevím, jestli to myslel ve smyslu politickém či myšlenkovém, ale třeba se tak prostě cítí obecně.
PS: Jako velmi zajímavou zkušennost hodnotím chipsy z banánů - je to fakt divný :-D
Fotky: 1) život na ulici 2) pouliční holičství 3) oblečená koza 4) princ 5) mezi Indy na terase 6) na čerstvém vzduchu
Ahoj z Ahmedabádu.
Indům´se blíží víkend, a to ne jen tak ledajaký. V sobotu se tu totiž dře, ale zítra, to je jiná. Zítra bude festival v pouštění draků, takže se nemaká nikde a všichni se jdou kochat, případně aktivně účastnit. Pro nás to má ten dopad, že nepůjdem na strojovnu, ale budeme se kochat taky. Každej sice říká, že musí dodělat nějakou práci a bude dřít do noci, ale tomu nevěřim ani dost málo. Přece jen, už chvíli v Indii jsme a když se nemusí, tak se nedělá. Navíc to vypadá, že Luděk chytil spavou nemoc - podařilo se mu dneska uprostřed práce asi dvakrát usnout. Tvrdě se hájí proti karanténním opatřením tím, že pouze dohání deficit. Mám takový pocit, že od jednoho z kolegů, ne zcela potichu, zaznělo něco o dohánění deficitu posledních 50 let... Ale ruku do tabasca bych za to nedal.
Když už jsem u toho tabasca a kořenění vůbec, v Indii se podávají obecně dva druhy jídel: Ty, co pálí a ty, co pálí dvakrát. Z vlastní zkušennosti musím říct, že vzhledem k množství tří jídel (pravých indických) denně, je dopad onoho druhého druhu dosti pravděpodobný... Stále ještě jsme tu nepotkali maso, nicméně i tak je různých jídel spousta. Vypadá to sice často jako dušená zelenina, ale zdání klame. Ona může být grilovaná, smažená, dušená pečená, vařená, půl toho a půl tamtoho a jediný, co je tam na tuty je čočka a indickej pepř. Takže běloušek jako já má po pár soustech pocit, že to možná chutná jinak, že tam určitě nějaká velice podstatná niance v chuti je, ale pálí to sakra stejně jako včera a předevčírem. Ale je to fakt moooc dobrý :-)
Velice smutným tématem v provincii Gudžarát je (kromě toho, že tu nežerou maso) striktní prohibice. Na pivo, víno, natož něco tvrdšího tu absolutně nenarazíš. Slyšeli, jsme, že je možné dostat v hotelu do pasu razítko opravňující požívání a nákup alkoholu z hotelových zásob, ale bylo nám řečeno, že tento hotel žádný zásoby nemá a muselo by se to převážet z jiného hotelu, což se nedoporučuje. Na druhou stranu živě si dovedu představit bosého poslíčka na kole značky indiská ukrajina s obrovským nákladem piva na nosiči :-) Toto vše je příčinou toho, že jsme momentálně nejspíš jedna z největších zásobáren tvrdého chlastu v Ahmedabádu. Což je dost smutný, protože já mám půlku flašky slivovice, Honza a Luděk taky, Luděk k tomu přibral bechera a Ruda jakožto protřelý indián (byl prý v Indii už 8x) nemá nic. Chtěl si to koupit za pakatel v Duty Free na letišti v Dillí, nicméně vzhledem k tomu, že jsme přestupovali na vnitrostátní let, který odlétal z jiné části letiště, musel by tento alkohol při přestupu pravděpodobně odevzdat, protože na palubu se nesmí brát žádný tekutiny. A do kufru už se mu nic nevešlo, i tak měl 9 kg nadváhu :-) Takže Ruda předpokládal, že si koupí něco k pití (furt básnil o několika litrech bourbonu za drobák) v Duty Free Shopu ve vnitrostátní odletové hale, nicméně tam se nic takového nekonalo a v Ahmedabádu už měl peška. Takže tolik asi k zcestovatělým jedincům...
Z pavouků, housenek a podobný havěti jsme zatím viděli pouze jednoho švába v obchodě, kde nakupujeme vodu a různý další kraviny, ale byl to jenom takovej malej švábík, dalo by se říct švábíček. Nalezl jsem ho přímo u kasy, kde běhal mezi nákupem a musim říct, že prodavač (malý sympatický brejlatý Ind ani nemrkl a dál zvesela markoval. Tak třeba se dočkáme teď o víkendu - pokusím se s Honzou zlomit zbytek expedičního sboru, abysme se taky někam podívali, ne jen na elektrárnu a zpátky. A snad uvidíme i nějaký další krávy - v okolí se tu pohybují jen dvě a to pouze za světla:-)
Velkým dobrodružstvím je stále přecházení silnice, nicméně člověk si zvyká a pomalu se dostává na indický standard, kdy neuděláš chybu, když se nerozhlédneš a vstoupíš před rozjetý autobus. On se uhne, nebo zastaví. Mám pocit, že v Čechách by místní obyvatelé měli vělice krátkou dobu trvanlivosti. A to je tu provoz asi tak 5x hustší...
Jsou to asi dva dny, co jsem se ptal našeho indického kolegy Anila, zda můžu fotit místní občany, abych přinesl nějaké dojmy co se koloritu týče. Prý ano. V Indii exitují místa, kde se focení místních nedoporučuje, protože by vám utrhly ruce, aby vytřískali nějakou Rupii, nicméně to je spíš výjimka a v Gudžarátu, jmenovitě v Ahmedabádu nic takového neznají. Měl pravdu ten snědý pomenší pán :-) Dneska jsem se při odchodu z elektrárny zeptal chlapíka, co seděl u obchodu s bůhvíčímvším, který by zřízen ve starém polorozpadlém baráku cca 50 m před vchodem do elektrárny, jeslti si ho můžu vyfotit a zrovna tam přijížděl majitel na kole. Chlapík zakroutil hlavou (člověk se nesmí nechat zmást, to neznamená ne, ani ano, oni kroutí hlavou jen tak, když třeba poslouchají a nebo přemýšlí a nebo jenom čumí do blba) a usmál se. Majitel, co zrovna přijel na vraku, kterému se kdysi říkalo kolo, tento stroj rychle opřel o kůl, sundal zimní čepici (je jim opravdu hrozná zima, 25°C je děsná klendra) a vyšponoval se, aby se na fotce nehrbil. Takhle jsem v podvečer za mizernýho světla udělal první dobrou fotku, ze které mám radost. Snad to tak půjde dál.
Co se přiložených fotek týče, tak první zachytává lidi plející trávník o rozloze hodně velkýho fotbalovýho hřiště. Tento trávník je součástí komplexu uhelné elektrárny, kde se najde víc zeleně než v celém Ahmedabádu. Druhá fotka je popsána výše a třetí jsem udělal cestou z večeře - mamina čekala s dětma na autobus. Na čtvrté je náš průvodce po elektrárně a a opravdu Vám neřeknu, jak se jmenuje...
Jdu do postele, tady bude 11. Jo, jen tak pro zajímavost, Indie je vůči Čechám v zimě o 4,5 hodiny napřed. Ten nezvyklý posun půl hodiny je dán společným časovým pásmem pro celou Indii, které vzniklo zprůměrováním dvou časových pásem, které Indie pokrývá. Já jen že jsem na to čuměl jak péro z gauče :-)
pojittu varukiren
Dneska byl první den na elektrárně a musím říct, že nudný opravdu nebyl. Ráno jsem zaspal (a nebyl jsem sám) a když jsem se ospalej vysypal z pokoje, skoro jsem vrazil do jednoho Inda z obsluhy, který na mě okamžitě spustil: "Dobré ráno, pane, jak se máte, pane, pane, spal jste dobře, pane, nepotřebujete něco, pane...?", čímž mě dosti rozsekal hned po ránu. Sešel jsem na snídani a tam byla indická variace švédského stolu - tzn že opravdu nemáš tucha, co si nandaváš na talíř. Na druhou stranu se člověk nemusí moc bát - houby tu nežerou a maso znají jenom z plakátů, takže v podstatě to je jenom na milion způsobů upravovaná zelenina s rejží, zelenina s cizrnonu (ať už je to cokoliv), zelenina s fazolema a zelenina s hrachem či čočkou. Je neuvěřitelný, jak dokážou z takhle omezeného množství surovin (omezené = bez masa) uvařit. A to je v každý restauraci. Takže chutná to tu skvěle (pálí to hned dvakrát) a to i když tam neni žádný maso.
Když jsme se konečně vyhrabali z hotelu, sedeli jsme na rikšu a za 20 rupií na celý dopravní prostředek (tj asi 7,50 Kč) jsme se nechali dopravit šíleným provozem na dva kiláky vzdálenou elektrárnu. Ceta byla hodně podobná včerejší cestě v taxíku, akorád jsme jeli mnohem pomaleji. On to taky teda nebyl žádnej med, když sedíš ve vozidle konzistence kárky na dřevo a všichni na Tebe troubí a projíždějí kolem ve vzdáĺenosti několika centimetrů. Nicméně řidič byl srdnatý a když jsme vjeli pod kola narvanýmu autobusu, tak sebou ani necuk. To já byl vycukanej za oba :-) Jak jsem psal včera o policajtech, co pouští bělouše přes frekventovaný kruhový objezd, tak dneska jsme je viděli v praxi. Šli jsme večer z obchodu a říkáme si, že už je půl devátý a na silnici žádný auta, že je to nějaký divný. Pak jsme přišli opět k našemu kruhovýmu objezdu a tam stál hlouček policajtů a zastavili komplet celou dopravu vedoucí na kruhák. Nejdřív projelo auto se sirénu, tak jsem si říkal, jak jsou ohleduplný a dávaj sanitce volnej průjezd, že asi bude někde nějaká velká bouračka. Kulový, projížděla pak kolona s nějakým VIP občanem, což, jak jsme se dozvěděli, mohl být nějaký ministr, filmová hvězda, nebo prostě někdo, kdo má dost peněz, aby mohl namontovat houkačky na všechny auta v ulici a zorganizovat bláznivej průjezd městem. Pravdou ovšem zůstává, že Indové na kruhák nesměli, ale blboučcí bělouši klidně jo - to bylo v pořádku :-)
V Indii najdeš cokoliv kdekoliv. Začalo to tím, že nás vpustili do areálu elektrárny - a to po hodně laxní kontrole. Ani nechtěli naše jména, natož, aby kontrolovali doklady. Pár kroků za vstupem jsme viděli tlupu opic, jak přebíhá po kabelové lávce z jedný budovy na druhou. Snad tam budou i v příštích dnech a stihnu je vyfotit. Po vzájemném představení s vedením podniku nám byla přidělena kancelář (asi převlíkárna ve starý hasičárně) a když jsme se tam vypravili, tak kolem nás skotačila tlupa veverek. Co se strojovny týče, tak je tam větší pořádek, než vypadal na fotkách - člověk se ani moc nezašpiní, nicméně v okolí turbíny běhají toulavý psi. Nekecám, je tam řev, že tam nejde bejt a mezi změtí potrubí má pelech čokl. Prej je to normální...
Indové mají na všechno času dost. To mi bylo řečeno už před odjezdem, nicméně není špatné se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Setkání s managementem jsme měli mít asi v 9:20 místního času a uskutečnilo se v deset. Ne, že by tam nebyli - chodili okolo a usmívali se na nás, dali si čaj atd, nicméně v Indii se nechvátá. Snad kromě úředníků. O tom jsme se ostatně přesvědčili při příletu. Po vzájemném představení (neptej se mě na jména, fakt to většinou zní, jako když si strčíš do pusy tenisák a snažíš se říct vyjmenovaný slova po B) jsme na sebe asi deset až patnáct minut koukali, Pak Ruda vykoktal, co tam jako budeme dělat, načež si Indové začali povídat. Sedíme tam dalších deset minut a ptám se Rudy, jestli teda už nepůjdem. Prý ne, Indové si spolu povídají. Po této osvětové informaci jsme teda seděli dál. Nakonec si přestali povídat i Indové a i Ruda se začal zvedat, že teda něco půjdem dělat, načež vrchní Ind (říkejme mu třeba Obyvatel, ale s tím tenisákem) prohlásil, že si snad ještě dáme čaj, ne? Tak se čekalo dál. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v kanclu strálili hodinu a půl a řešilo se něco 20 minut.
Všechno jsme si pěkně prošli a nafotili, na tom nebylo nic zvláštního. Za zmínku snad stojí, že venku před strojovnou nějaký ind dřel s krumpáčem a vytrhával sarý obrubníky z pozůstatků jakéhosi chodníku. Při bližším pohledu přes špinavé sklo vyšlo najevo, že Indem je Indka a že se fekt nebojí krumpáče.
Přikládám dvě, fotky - jsou dost velký a připojení pomalé, takže komplet ukážu až doma. Obě jsou trochu mázlý, protože jedna je ona Indka a druhá je focena za jízdy z rikši.
Snad toho uvidíme víc v sobotu a v neděli - v sobotu je tu festival (asi pouštění papírových draků, protože jednak o tom byla nějaká zmínka v průvodci a dvak tu všude běhaj bosí chuligáni a tahaj za sebou papírový draky), což znamená že se nepracuje a je volno :-)
Ještě něco. Koukaj na nás jak na debili, že vyjdem v krátkém rukávu a kraťasech. Je tu kolem 24 stupňů. Indové maj svetry, šály, čepice a rukavice. Já chci taky takovouhle zimu!!!
Ahoj všichni!! Cesta do Ahmedabádu byla dlouhá, ale dorazili jsme. Abych přiblížil situaci po příletu. Jakmile jsme vystoupili do klimatizovaný haly v Dillí, měl jsem pocit, že tam něco hoří - smrdělo to tam v elektrárně u kotle. I v tý hale byl zamlženej vzduch od smogu, kterým je Dillí prej po věšinu roku zakrytý. Při celní kontrole jsme si stouply do poslední nejkratší fronty, čímž Ruda šel na řadu jako první a Honza jako druhej. Pak úředník vyhlásil v 8 hodin 10 minut místního času, že už pracoval dost a že těch pár lidí už mu za to nestojí. Čímž jsme se s Luďkem Vinklárkem dostal do druhé řady. Stejná situace se ve chvíli, kdy jsem byl na řadě, opakovala ještě dvakrát. Pak jsem konečně prošel a můj schovívavý celník usoudil, že už makal dost a Luděk zůstal trčet na místě. Toho se chopil podnikavý indický pár a fantastickým způsobem ho předběhli. Pak skončil předposlední celník a Luděk odcházel z celýho letadla (400 lidí) téměř poslední. A to stál prosím ve zdaleka nejkratší frontě. Dále si člověk hned všimne, že ač je letiště v provozu sotva tři roky, tak už se mu značně rozpadá dlažba na podlaze, snad proto jsou tam všude kilometry čtvereční koberce. Tento koberec je stabilně zametán (!!!) četou nevolníků, a překvapivě nevypadá nijak extrémě hnusně. Všude kolem Tebe jsou vojáci se samopalama, které evidentně někde našli, protože co zbraň, to originál. To ostatně platí i o uniformách, takže kdyby tam vtrhla banda povstalců, tak nevíš, kdo je kdo :-) Indové jsou neuvěřitelně posedlí razítkama, a tak je cpou úplně všude. Když neseš příruční zavazadlo, tak musíš mít vysačku s razítkem (jméno tam být nemusí, ani destinace - pouze razítko, které se při doteku rozmaže - a to i po několika hodinách), když procházíš přes odbavení, tak Ti orazítkujou jak ty příruční zavazadla, tak i letenku (a to minimálně dvakrát) a když odcházíš z obchodu, tak musíš u východu ostraze ukázat doklad o zaplacení a ta Tě bez razítka nepustí ven. Na druhou stranu přes všechnu tuhle birokracii jsou usměvavý a když Tě prohledává na letišti chlapík, tak aspoň povídá vtipy. Obrovskej zážitek byla jízda taxíkem v Ahmedabádu. Je tu znatelně lepší ovzduší, než v Dillí, takže se aspoň dá dýchat. Ale k tomu taxíku. Tady platí, že kdo je drzejší a míň dodržuje předpisy, ten jede. A když máš ještě uniformu hotelovýho řidiče, tak Ti daj přednost i rozjetý autobusy. Je to strašnej mazec - všichni jezdí na plnej plyn, předjíždí zprava, zleva, kde jsou namalovaný dva pruhy, tam se v klidu vytvoří tři a kdo netroubí, je looser. Viděl jsem dneska na tříproudový silnici jet v prostředním proudu protisměrně rikšu a nikoho to nevzrušovalo. Do toho všeho se motaj všudypřítomný psy, chodci, cyklisti a sebevrazi na mopedech. Všechno má trubku, která by přeřvala tatru, takže je tu večer krásnej klídeček :-) Chodci se vůbec nerozhlížejí a serou na všechno, takže si představ nějakej velkej kruhák (alespoň čtyřproudý) a tam ten obrovskej zmatek psů, lidí a pojízdných prostředků (jinak helmy a technický stav vozidla je tu pojem neznámý), a v tomhle marastu se rozhodne kulhavá babka, že ten kruhák přejde - a nejlépe tak, aby ho viděla z obou stran. Ve chvíli, kdy to vypadá, že jedoucí náklaďák babku sejme (nebo třeba mě - to podle situace), tak auto nebo motorka (aniž by zpomalila, strhne volant a objede jí s nějakou deseticentimetrovou rezervou. Na okolí se řidič nedívá - kdyžtak někdo zatroubí. A když jsme šli my čyři, vykukaný sejráci přes jednu větev onoho kruháku, tak mi přišlo, že je to poslední místo, kam vkročíme. V jednu chvíli jsme nemohli ani dopředu, ani dozadu (ani doleva, protože se tam nějaká rikša zběsile protloukala v protisměru toho šílenýho kolotoče). A v tu chvíli konečně vyběhli policajti a skočili hrdinně před rozjetá auta a autobusy a bůhvícoještě a zastavili dopravu, aby blboučcí běloušci mohli projít. A světe div se, žádný auto si ani neškrtlo... A co Ruda povídal, tak za celou dobu, co jezdí do Indie, žádnou bouračku neviděl, Vaří tu fantasticky, ale pálí to jak kráva - budu si muset trochu zvyknout. Za vše hovoří případ, kdy jsme šli do takový bufetový restaurace (jediná slušně vypadající, co nevypadala, jak cikánama vybydlená místnost) a Honza Tušek prohlásil, že nemá rád ostré, tak co by mu prodavač doporučil. Načež se na něj ten zakrslej Ind podíval a smutně prohlásil, že mu teda může nabídnout hranolky. Tak jsme si vybrali stylem zapíchlý prst v jídelníčku a bylo to parádní. Ač tam nebylo maso, tak tam vůbec nechybělo. Bude to tu asi občas docela tvrďárna - mezi stánkama s ovocem, který jsou součástí toho šílenýho kruháče, spí u okraje silnice stará ženská a všichni jí překračujou, do toho běhaj děti a když Tě zmerčí a chytnou Tvůj pohled, tak máš co dělat, aby ses jich zbavil, všude okolo běhaj olezlý toulavý psy a do toho šílená neutuchající doprava. Uvidím, jak zítra na elektrárně. Zatim se bojim fotit, nevim, jak budou reagovat, ale faktem je, že na focení je tu věcí strašný kvantum. Snad se trochu otrkám a pošlu i nějaký fotky. Fotky letiště za moc nestojí a jiný zatim nemám, takže dneska to bude bez fotek. Jindra (Henry)